Nechávám tě jít

[Cácorka]

Nechávám tě jít

Ticho víc než výmluvné tu ještě visí ve vzduchu
Ač to čekal málokdo, dnes naplnil´s mou předtuchu
Sebral´s všechny svoje síly, otočil ses ke dveřím
Řekl´s „musím odejít“ a „já už v nás dva nevěřím“

Tak
Nechávám tě jít
Když poprvé sis něčím jistý
Nemá cenu klít
A zatracovat chvíle štěstí

Nechávám tě jít
Ať andělé tě doprovází
Snad to tak má být
Když teplo z krbu nevychází

Šálek s čajem nedopitým stojí ještě na stole
V koupelně je nacákáno, ač nemáme batole
Postel ještě nevychladla, jak´s měl naspěch s odchodem
Řekl´s jen, že pochopil jsi, žes mě vlastně nehoden

Tak
Nechávám tě jít
Když poprvé sis něčím jistý
Nemá cenu klít
A zatracovat chvíle štěstí

Nechávám tě jít
Vždyť andělé tě doprovází
Když to tak má být
Když „mám tě rád“ je prázdnou frází

Nechávám tě jít…

[Kuba Horák]

Psát vztahové texty je, kór v čase, kdy už jich vznikly tisíce, hodně těžká věc. Snad i proto se mi celkem dost řádků zdá už někdy před tím slyšených a klišovitých.

V prvním řádku se mi velmi líbí spojení "ticho víc než výmluvné". Pak už bych ale hned opravil mému uchu nelahodící slovo předtuchu - už to počáteční "ač" je pro toto téma z mého pohledu trochu archaické a slovo "předtuchu" na rým "ve vzduchu" bych tam asi nedával. Na "ve vzduchu" se blbě vymýšlí rým, ale kdyby tam nebyl vzduch, ale třeba něco konkrétnějšího, možná by vznikl i jiný rým. I v dalších verších jsou pro mě trochu klišé-obraty: "otočil ses ke dveřím x já už v nás dva nevěřím". To je sice přímé, ale takové jazykově "naivní".

Nechávám tě jít, když poprvé sis něčím jistý se mi zdá po "ticho víc ne..." druhé nejsilnější spojení textu. Na druhou stranu mi to posluchačsky kazí podle mě trochu laciné a "čekané" - "Nemá cenu klít". To samé platí pro "a zatracovat chvíle štěstí" - na jistý by se dobře hodil některý významově vhodný verš končící např. "čistit" - cesty, rány, vzpomínky, atd.

Pokračování refrénu

Nechávám tě jít
Ať andělé tě doprovází
Snad to tak má být
Když teplo z krbu nevychází

se mi zdá bohužel klišovité celé. Snad to tak má být, teplo z krbu nevychází, ať andělé tě doprovází...to jsou všechno věci, které už jsme slyšeli, víme o nich z jiných písní...nebo alespoň mně se to tak zdá.

To o slyšenosti platí i o dalším řádku (zbylo tu po tobě kafe nedopitý...), i když tady to je tak na hraně a není to věc, která by text snižovala. Třetí řádek o posteli, která ještě nevychladla je podobný, nevadí. Problém cítím s rýmem odchodem x nehoden - a to pro to, že slovo nehoden mi zase přijde archaické a příliš básnické. Originální je - "v koupelně je nacákáno, ač nemáme batole" - "ač" mi tady vadí o něco míň než na začátku.

Když „mám tě rád“ je prázdnou frází mi taky moc invenčně nezní. Na ty refrény bych se i kvůli tomu "když poprvé sis něčím jistý" podíval znovu a zkusil na nic zamakat. To platí i o těch zmiňovaných řádcích.

Na textu se mi líbí nejvíc to, že mu věřím a věřím i tomu, že si jako píseň najde svoje posluchače, i když z něj cítím tu rychlost, ve které byl psaný a za jednotlivými verši cítím lepší, nápaditější nebo zbavené klišé, které tam já jako čtenář cítím.

[Michal Vaněk]

Tak já nevím,co víc k tomu napsat...Kuba to víceméně všechno pojmenoval.Vadí mi obraty - naplnil´s....řekl´s...vadí mi rýmy jít x být, jít x klít, vadí mi doprovází x nevychází,vadí mi jistý x štěstí,vadí mi přílišná syrovost textu ( to je zcela subjektivní ),přesto jsem moc rád,že jsi to ,Mili,napsala a gratuluji ti.

[Denny]

Tož děcka, podotýkám, že jsem ještě nečetl komentář od Kuby, ale protože ho znám (Kubu), je pravděpodobné, že napíšu jinými slovy totéž co on. nebude to tedy, dopředu říkám, vykrádání jeho komentáře, ale můj vlastní, který jsem Cácorce slíbil.

Předně vidím jako nepříliš šťastné psát o tom, co mě aktuálně nejvíc trápí, co mě přímo pohlcuje, protože do takového textu se pak promítají spíš přání, než pocity a text nemá nadhled. V tomhle případě jsme toho nebyl přímo svědkem, ale pozorovatelem zdálky ano a můžu si tedy sám svoje slova potvrdit. Píšu to už poněkolikáté - když se rozejdu, nepíšu o tom takhle přímočaré texty. Dobrá, tak já je teda taky píšu, ale spíš si vyberu jeden niterný pocit a tomu se pak věnuju. Cácorky text vidím spíš jako bolestivý výkřik, jako pokus se s rozchodem vyrovnat, než jako text zpracovaný řemeslně a s nadhledem. Tedy první moje výtka je - a já tě varoval, že je mít budu, ženská jedna nepoučitelná - že tenhle text neměl vzniknout v době, kdy to bylo aktuální.

A teď to, co mě drhne o uši:

Hned druhý řádek mě přijde dost umělý, sice to pasuje rytmicky, ale je to jazykově kostrbatá věc.

Rým jistý vs štěstí není moc rým.

Andělé mě přijdou provařený, ale zase je to tvoje vstupenka do textu, který už pomalu dávám dohromady a vyskytnou se v něm všichni zde přítomní autoři, kteří nějakého toho anděla v textech mají. A taky Seinu, to je další fenomén. Něco jako: V Seině se topí andělé, Arnošt a Kuba s Michalem na to čučí, už aby byla neděle, venku kytky pučí...

Pěkný je obrat "... když poprvé sis něčím jistý", ale jazykově mě tam chybí sloveso (jsi si není sis v tomhle směru tuším - šlo by to v případě např. "Zapoměl jsi si...", ale "Jsi si jistý se mě nějak nepozdává).

Batole a nastole mě přijde moc vynucený.

Je tam dvakrát "ač", což mě přijde o jedno "ač" víc, než jsme schopný vnímat bez zadrhnutí.

"Jak´s" a "Řekl´s" mě přijde moc rychle po sobě dva apostrofy.

Naopak je mě opravdu hodně sympatické, že jsi sem tenhle text dala proto, aby mladí, nadějní a hlavně začínající autoři, kteří sem dají třeba svůj první příspěvek, neměli strach z kritiky, protože od toho tu dílna je a jak říká můj kamarád Karlos, šílený skálolezec a bajkista: "Kdo nepadá, ten se, vole, neučí".

Tož tak, chtělas kritiku, máš ji mít Hodně zdaru do dalších textů (tenhle je dva roky starý, od té doby jsi jin napsala dobrých už myslím docela dost).

[Cácorka]

Díky vám všem. Ač to tak nemusí vypadat (já prostě "ač" používám, no...), dali jste mi chuť s textem, který jsem původně vypouštět neplánovala, pracovat. (Byl napsán před 2 roky, ano, rychle, emotivně... tak snad je lhůta pro odstup, Denny, dostatečná? : )) Začla jsem tím, že jsem si v textu podtrhla, co jste mi doporučili vyměnit. Moc toho nezbylo : )

S tím, v čem se shodujete, vcelku tak nějak souhlasím (...co mi zbývá...). Chcete mi sebrat moje klišé.... fňuk... co se dá dělat. Ale já mu ty anděly fakt přála....
No jo, porád...

Jeden mi batole pochválí, jeden zdrbne... no, ale třeba se to pohne, uvidíme.

Nechápu, co vadí na SIS - alias JSI SI - jistý.

Tolik inventura.
Jdu (... na několik dnů, měsíců, roků....) přemýšlet. Věci se prý nemají uchvátat : )
Díky vám.
Cácorka

[Jarda Síbrt]

To je asi poprvé, co tu nemám chuť číst reakce těch, kteří tu byli přede mnou. Sorry kluci. Není to nic osobního. Jen mám pocit, že je to prostě zbytečné. Už jen jejich délka dává tušit, že tématu je rozumět, ale zpracování vázne. Rozebírat to slovo po slovu nechci.

Přemýšlím, jak svůj pocit vyjádřit alespoň trochu stručně. Téma je jasné, osobní i obecné, inspirativní. Myslím, že si tu situaci leckdo z nás dokáže více či méně trochu přestavit. V tomto podání mi ale zní jen jako pouhé konstatování. I když se to rýmuje, nepřijde mi to jako poezie. A asi proto mne to neoslovuje. Zkrátka mi tam chybí ta silná atmosféra (ať už kladná, nebo záporná, nejčastěji ovšem smíšená), která takovou událost zákonitě doprovází. Atmosféra. To bude to slovo.

Napadl mě Nohavicův text Ještě mi scházíš. Taky rozchodový. I když to není o tomtéž, ta atmosféra by se tam dala krájet, jestli mi rozumíš.

Osobně bych nejspíš začal úplně znovu, možná bych se i úmyslně svázal nějakou formou, která by mi nedovolila psát příliš dlouhé verše, moc se rozkecávat. Šel bych co nejvíc po pocitech a kašlal bych na jednoznačnou srozumitelnost toho textu na první poslech, pokud bych si byl jistý, že vyjadřuji ten správný pocit. Nebo bych se zaměřil na jednu věc, nějaký důležitý detail, který bych se snažil co nejlépe popsat, cest je jistě více...

[Cácorka]

Díky, Jardo,
rozumím. Máš taky pravdu. Kluci se rozepsali, protože jsem je o to požádala. To, co píšeš, je pro mě (a jistě mnohé další) vysoká škola textařská. A já jsem tu teď za školáčka záklaďáčka. Chci si hrát s tímto textem a zjistit, k čemu dojdu. Objevil se tu názor, že tato dílna je jen pro vás, co už psát umíte. Já doufám, že ne. Takže, moji milí kritici, kdo chcete, snižte se na chvíli na úroveň nás začátečníků a pošťuchujte nás, jak je vám libo.

Ano, napsala jsem to jako konstatování. Snažila jsem se popsat svůj pocit a náhodou se to rýmovalo (hurá, můžu tomu říkat text ). Má pravdu i Denny, že to bylo možná spíš jen moje přání. A proto tomu chybí hloubka, o které mluvil Jarda. Takže výsledek je jakoby o ničem. Slovní mlácení prázdné slámy. Kolik takových písní denně slyšíme? Mají nějaký smysl? Já bych tudy šla nerada a proto se pokusím na své pocity znovu zaměřit a uchopit je jinak. S ohledem na všechno, co jste mi tu řekli ohledně řemesla.

Jestli jsem to pochopila správně, největším problémem je tu klišé. Schválně jsem se podívala do wikipedie, výklad je úžasný: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kli%C5%A1%C3%A9 - destička pro tisk s neměnným, často opakovaným textem

Takže... k prvnímu refrénu mě napadlo:

Tak
Nechávám tě jít
Když poprvé sis něčím jistý
Ztrátu nadějí
Mi žádný agent nepojistí

K druhému třeba:

Tak
Nechávám tě jít
Když poprvé sis něčím jistý
Mlčím raději
A trhám masku ateisty

Co? Jde mi teď o verše, co je a co není klišé.
Các.

[Ivo Cicvárek]

Ztrátu nadějí mi žádný agent nepojistí

Jo, to je cesta. Do jisté míry je teď problém v jistý - nepojistí. Nikoli v kvůli zvukovému T-Ť, to by mi nevadilo (mám rád rýmy/nerýmy). Ale spíš kvůli základu - je to oboje odvozeno od stejného kořeno. Ale obsah v tom je - proto mě to neštve až tak moc.

Zkus ještě další nápady... Zvariovat naopak druhý verš? Samozřejmě jak... třeba to nepůjde, třeba jo...

[Denny]

Souhlasím s Ivošem a navrhuju obrat "nechávám tě jít" nahradit jiným, opisným...

[Ivo Cicvárek]

Nechávám Tě jít mi nevadí. Tady bych opisný nebyl, je to jádro textu. Nechat někoho jít - tedy skutečně nechat jít, není banální, ani jednoduché... Nabízí se tam mnoho "přestože". Nechávám Tě jít, přestože bych ti tu cestu mohla sakra ztížit...

[Denny]

Tady se Ivo neshodneme, protože to je otázkou osobního vnímání, na mě právě tohle působí nejvíc klišovitě. Jednoduše tomu nevěřím - když tě někdo opouští, nenecháš ho jít, možná fyzicky, ale ještě hodně dlouho ho "nenecháš odejít" vnitřně. Je to samozřejmě věcí pohledu, ale na mě je to moc přímé, prázdné a jednoznačně podané "natvrdo".

[Cácorka]

Tady už se filosofuje.... a já bych se chtěla vrátit k textu.
Denny, mnohokrát jsme o tom spolu mluvili, takže vím kam míříš. Ale ten text by měl být právě i o tom, že "to nejde hned". Nemá to být návod, jak řešit tuhle situaci "správně". Může to být klidně i ten "bolestivý výkřik" (páč by tam byla emoce, která se bude líbit Jardovi )
Tak na to koukám, když vyškrtám všechno, co jsi mi doporučil, co zbyde? Nezaznamenala jsem nic, co bys mi tu nechal.
Ivo, díky za názory.
Các.

[Daniela]

Ahoj Cácorko,

než se pustím do kritiky tak bys měla věděti, že v koupelně máme sucho, ač tu řádí dvě děti :-)
(to jen tak na vysvětlenou, kdybych psala poněkud nesoustředeně).

Ta vlna kritiky může na první pohled působit dost drtivě, ale myslím, že to jde brát i tak, že není na světě řádek ten, co by se zalíbil lidem všem. Někdo má rád rýmy absolutní, někdo "Ladiny ledabylé", někdo raději bilancuje s odstupem a druhý od textu očekává atmosféru přímého prožitku... Přinejmenším ten text několika lidem stál za podrobný komentář, a to je dobré znamení.

Mně osobně se líbí klíčová myšlenka "nechávám tě jít", líbí se mi to odhodlání nechat jít a přát štěstí (no nemuseli by to být zrovna andělé, ale zas když to tak cítíš, tak těžko je vyhánět), a nezatracovat chvíle štěstí. I když samozřejmě v tu chvíli kdy je to aktuální má člověk v hlavě všelicos a rozhodně to není o stoprocentní souhře rozumu a srdce. A líbí se mi to i takhle naplno řečené, "nechávám tě jít", (mmch. sama mám text "nech mě jít", ale ten je o něčm úplně jiném) ale líbilo by se mi to asi i kdyby to tam bylo nějak nepřímo, co já vím, otevíram dlaň, nebo něco úplně jiného. A líbí se mi, že je text poskládaný z jednoduchých obrazů, které docela dobře vykreslují situaci. Dost silně na mě působí myšlenka "když poprvé sis něčím jistý", ale jako ostatní, i já tady zakopávám o to "sis". Napadlo mě, že já zkrácení sis-ses sice běžně používám, ale jen se slovesy v minulém čase (to sis pomohl, to ses divil), zato v přítomném čase s příslovcem je pro mě možné pouze "jsi si jistý". Ale nevím, jestli to je pojetí češtině vlastní, nebo má soukromá úchylka.

Co mě na textu zaráží a drhne je to, že ty jednoduché myšlenky a obrazy jsou napsány na můj vkus poněkud složitě a konstruovaně. Například
"Ač to čekal málokdo, dnes naplnil´s mou předtuchu" je jednoduchá a jasná myšlenka, a k jako takové by mi víc sedlo vyjádření typu "Jiné to snad překvapilo, já to dávno tušila". Podobně uměle na mě působí "že's mne nehoden", nebo i ten exkurs s batoletem (přesněji řečeno bez něj), který chápu že může mít skrytý konkrétní význam pro vás dva, ale nezasvěcenému posluchači to snadno přijde jako za vlasy přitažený rým. Atd.

A teď, co dál... ráda bych Tě nějak podpořila v odhodlání to zkusit nějak přepsat (koneckonců, když by to nevyšlo, tak roztrhat, spolknout a zapít inkoustem to můžeš vždycky). Já bych se asi v takové situaci zkusila místo přepisování jednotlivých řádků soustředit na hlavní myšlenku, vybrat si pár míst, co mi sednou, ty dořešit, a zbytek kolem nich udělat úplně znova. A pak zase otesávat a pilovat... a nedivit se, kdyby se nakonec z té původní verze stalo něco úplně jiného, a nebo naopak se nakonec přece jen absolutní většina jen s drobnými úpravami dostala až do finále. Jeden nikdy předem neví... a to je právě to hezké :-)

Teď při posledním čtení mě ještě napadlo, jestli by ta klišé nešla aspoň částečně neutralizovat tím, že bys je jako taková uznala - třeba v závěru

"Nechávám tě jít
Vždyť andělé tě doprovází
Když to tak má být
a klidně řeknu to i frází

Nechávám tě jít…"

[obudin]

Daniela: krásný háčky (a myšlenky)

[Cácorka]

Díky, Danielo.