Textová dílna u Slávka Janouška

Leknín pod ledem

Pohádky malovali si
o časech zítřejších.
Jaro jim rozproudilo krev,
vítr jim ukázal směr
jasný a široký.
Široký úsměv, sladké lži.

Najednou nebyl malé nic
a ona ne tak bezbranná.
Masky si dali do kapes
děravých, a pak šel čas,
ten všechno prověří
a mnozí prohrávají.

REF. Jsou jako vězni ve věžích
vzdušnou čarou vzdálení.
Měl jsi jí dát něco víc,
je jako leknín pod ledem.

Hodiny prázdné míjejí
v autech nablýskaných.
Její vůně v košilích.
Ruce se ve tmě nespojí,
idyla mizí na fotkách
poztrácených.

Nějaká čísla v mobilech,
na tom nezáleží.
Jako děti ve škole,
co chyby dělají.
Papír nepopsaný,
motýl, co někam uletěl.

REF. Jsou jako vězni ve věžích,
vzdušnou čarou vzdálení.
Měl jsi jí dát něco víc,
je jako leknín pod ledem,
stále více průsvitná.
Není to na smíření.
Pořád ji nosíš v představách
jako leknín pod ledem.

Musím říct, že mě zaujal hned název Leknín pod ledem. To je jako nějaký titul románu. Rušivé mi přijde spojení v autech nablýskaných. Možná by mi k porozumění textu pomohlo slyšet zhudebnění. Takhle trošku tápu a nedaří se k tomu najít klíč. Nicméně cítím, že je to napsáno s klidem a rozvahou.