Textová dílna u Slávka Janouška

Ona

Na starém vlakovém nádraží uprostřed města
Na prvním nástupišti směr Vesmír
Seděla malá holka úplně sama
A za poslední prachy si koupila nanuk i když věděla že se to nesmí

Jako kolem slunce kroužily mouchy kolem lampy
Prostor byl sevřený v obrovských železných kleštích
A nikdo nebyl nikde jen ona a svíravá tíha
Která navěky obtěžká i samotné štěstí

Okolo ticho jen v dálce možná snad hory
Rozpřáhlé stíny a vajlgly v hromádce špíny
Zakousnutý upír upíjel z denního světla
A to pozvolna krvácelo na její žluté džíny

A potom přišel vítr a měsíc, úplněk – rytíř
Ale i přesto stará lampa nepřestala svítit
A ona všimla si že pod střechou nad ní bývalo hnízdo
A že snáší ze něj pírko a ona čeká že chytí…



pozn.: kytara k tomu je

S modrou oblohou

Švanca@

Hodně podařená věc z jednoho zapomenutého nádraží. Rozhodně mě to svojí atmosférou vtáhlo a oceňuji neotřelé slovní spojení a obrazy. Místy je to dost tísnivé (Prostor byl sevřený v obrovských železných kleštích) a depresivní, ale jako celek výborně funguje. Jen si nedokážu představit, že to zahrajete s Hovaduem:). Musíš si na tyhle perly založit vedlejší projekt:).

Napsal jsem píseň Nádraží a možná jsem se snažil zachytit podobné pocity jako ty: https://youtu.be/Z5NmcOoJdEo