Mé nebe

[Aleš Ostrýt]

Mé nebe

…a mé nebe se topí v kalužích
a má země plyne po mořích,
oplakaný s vámi zůstávám,
požehnaný bez obrazu rám.

Čímsi něžně rozdrcený sen,
jako běžně další opuštěn,
v komunitách osamělý syn,
na stěnu hrách ze svých vlastních vin.

R: Možná jednou vykřičím svůj strach,
snad to stihnu, než budu na marách,
prosím ještě na mě se usměj,
nezacházej, život není zlej…

Do krabice od bot vzpomínky,
rozemleté dětství na snímky,
na špičky stavět už se nemusím,
jen moje paměť ptá se co teď s tím.

A zase je tu nebe pro mé já,
soukromý stát z mé země vyčnívá,
na mapách není, já znám kde leží,
tvé rozednění, tam kde nesněží.

R: Možná jednou vykřičím svůj strach,
snad to stihnu, než budu na marách,
prosím ještě na mě se usměj,
nezacházej, život není zlej…

A zase je tu nebe pro mé já,
soukromý stát z mé země vyčnívá,
na mapách není, já znám kde leží,
tvé rozednění, tam kde nesněží.


Po dlouhé době jsem si včera sedl s kytarou a napsal písničku,
snad Vás neurazí, uvítám případné rady a komentáře. Přeji pohodové jaro. Aleš

[Radek]

Nejvíc se mi líbí obraz "rozemleté dětství na snímky"
Nejvíc se mi nezdá "bez obrazu rám"

Radek

[Arnošt Frauenberg]

Aleši, vnímám to spíš jako báseň. Chybí mi tam nějaká nitka, něco co by se tím textem táhlo. Hodně pěkných míst, ale nějak mi to nedrží pohromadě ... P.S. Ale fotíš úplně nejlíp.

[hub in]

Ahoj Aleši.
Přemýšlel jsem nad tím, proč se mi Tvé krátké doprovodné básně k fotografiím zatím líbí víc než kompletní text. Důvod jsem neobjevil. Takže napíšu jen tolik, že zatímco na mě většina těch krátkých působí jako silný koncentrát nápadů a pocitů, u textu delšího mám dojem určitého "zředění" a rozmělnění nápadu, přestože se v něm objevují hezká místa.