Úkol 2 - Píseň se zakódovaným vzkazem

[Jarda Síbrt]

Promyslet si vzkaz, který bychom chtěli sdělit někomu, na kom nám záleží, nebo předat jako poselství příštím generacím. Vzkaz se pokusit minimalizovat tak, aby měl co nejmenší počet slov. Následně jej použít v písňovém textu tak, aby z textu vzkaz nebyl poznat, ale přesto v ní by ukrytý (fyzicky konkrétními slovy).

[Jarda Síbrt]

Vzkaz: Buď v pohodě a budeš v pohodě

Říkal mi včera můj vzdálený příbuzný
že jednou sledoval film a v něm tři buzny
v žaláři žili jen o chlebu o vodě
přesto se cítili úplně v pohodě

Bylo to jak výlet na jinou planetu
kdo ten film natočil gůgluju na netu
Buď jak buď píšu si do svého notýsku
v pohodě budeš když milé máš na blízku

[voyda]

NIKomu nepřeju, aby se poranil
DYnamit, dětičky, ten není na hraní
NEpatří chlapečkům do ruky rozbuška
HAJaju pusťte si a pak šup do lůžka
LUJzinka také si zapíše za uši
Z OKénka vylézat to že se nesluší
NA střeše pobíhat rovněž se nehodí
JEdenáct pater jen málokdo rozchodí
DOUfám, že víte, že nemáte do ucha
CÍn lít si, dětičky, to hrozí porucha
HOřící medvídek to je váš nepřítel
AUtíčko polévat benzínem nesmíte
TAtínka poslouchat zkrátka vždy musíte

[g.i.r.l]

Vzkaz: Neblokuj

Nechci tu říkati ohrané frázičky
lidé litují, že nejdou mi nožičky
Život je takový, život se nepáře
soucitné babičce ujíždím na káře

Není to lehké pro mě ani pro babi
chce mě narvat do hromadné dopravy
"Auto mám za rohem!" vysvětluji marně
babka mě do busu dotlačí zdárně

Až když se ocitnu na kraji městečka
zjistím, že babi mi vyfoukla kolečka
Pak objevím na zádech malé psaní
Prý to mám za to, že blokuju stání

[Ivo Cicvárek]

(pozn.: zadání jsem nepochopil, vzkaz v tom není obsažen žádným kryptogramem)

Letím a balónu horký vzduch dochází
Co můžu odhodit bez větších nesnází?
Zahodím knížky, co dávno jsem přečetl
Není to těžké, jen abych dál dolétl

Moře je hladové, na duchu neklesám
Tak jako kapitán na můstku zbyde sám
Zahodím boty a kabát, co nehřeje
Dál musím doletět, žene mě naděje

Pevninu nevidím, hvězdy mám nablízku
Zahodím přívěsek na zlatém řetízku
Zahodím všechny své války a příměří
Zbavím se lásky, co táhne mě příšeřím

Můj Jule Verne, můj kokaine do žíly
Kolik je těch, kteří do smrti věřili
V ostrov, co postaví osud jim do cesty
V nevěry věrných a v přísahy nevěstky

Můj živote na vlásku tenoučkém jako nit
Jsem nahý v koši, tak co mám dál zahodit
Zbavím se písní, té bezcenné veteše
Budu jak nemluvně, jak holub na střeše

Můj Jule Verne, můj tajemný Nautile
Můj Rimbaude na vlnách v korábu opilém
Přistávám na písku, živý jdu po pláži
Hlavu mám těžkou, i když nic nevážím...

[Daniela]

Jediný tvůj pohled řekne víc než sto vět
A kdo mi uvěří, že lepší nevědět?
Málokdo totiž ví, že tvoje doteky
Odplují jak listí co spadlo do řeky
Do řeky do proudu všechno je ztracené
Ty k všemu vrátit se dokážeš, ke mně ne
A tak se marně ptám, proč jsi mi neřekla
Že z cest jsou nejhezčí vždy jen ty do pekla

[švanca]

Přemýšlíš o deštích vsáknutých na podzim
O mrazu plíživém halícím všednodt zim
Po tom všem zbude jen dočasná zástava
Přemýšlej o tom co navždy tu zůstává

pozn. zadáná jsem taky pochopil nepřesně, viz výše Ivo.

s modrou oblohou

švanca@